Prchám z boje

Už zase. Existuje úžasné množství knih, o kterých se dlouho mluví, v novinách se objevují pochvalné recenze, duše kritiků jsou v peří, a vy si řeknete: "Když to někdo tak vychvaluje, přečtu si to taky" I mě se to stává. Mým posledním cílem byla kniha Pianistka od Elfriede Jelinek. Ano, všude přiznávají, že je to náročná kniha, ale stejně jsem čekala něco trošku jiného.
Autorka používá výborný jazyk, na podobný styl psaní jsem ještě nenarazila. Jediné, co knihu vytváří (pro mě) nečitelnou je míchání historek z minulosti a přítomnosti, celková zmatenost.
Děj také není zrovna snadný. Erika je učitelkou klavíru, žije v bytě se svou matkou, která ji odmítá nechat samostatně žít. Neustále ji konroluje, říká jí, co si má oblékat, a podobně. Zoufale se snaží, aby ji dcera neopustila, a s neuvěřitelnou urputností dceři zabraňuje kontaktům s muži. Z Eriky vyroste velice zvláštní osoba, myslím, že mnoho psychologů by si na ní asi vylámalo zuby. Erika se sebepoškozuje a poté, co se do ní zamiluje její student, zjišťuje, že není schopná navázat normální vztah.
Já si ale vůbec nejsem jistá, jestli tuto knihu dočtu. Ne kvůli ději, na ten jsem zvědavá, rozebírání osobností matky a dcery mě zajímá, jenom nevím, jestli se dokážu prokousat tím zmateným uspořádáním a nejasností některých pasáží...
Pravý intelektuál ze mě asi nikdy nebude