Jak si šla Indiánka poslechnout tubaby

Pan Švéda mě opět obdaroval volňáskem na Ethno Brno - tudíž měl ve čtvrtek můj letový plán jasný cíl - Stará Pekárna - pravděpodobně masakrózní koncert seskupení Tubabu. Nepatřím mezi zrovna sebejisté lidi, obzvlášť na koncerty a jiné akce chodím velice ráda v doprovodu minimálně jedné osoby. Tentokrát mě měla doprovázet Hannah, ta ale na poslední chvíli odřekla a mé maličkosti se nepovedlo nikoho ulovit. Čímž se dostáváme k zajímavé části večera.
Konečně jsem totiž pochopila mechanismus extravagance jako masky. Dřív jsem předpokládala, že punkeři, lidi s dredy, temníčci a jiná stvoření mají neuvěřitelné sebevědomí a odvahu takto vyjít ven. Opak může být pravdou.
Pokud se vám podaří vytvořit na sobě dostatečně neobvyklou kreaci, většinu lidí tím zaujmete. A zaujmete je natolik vnější schránkou, že už je nebude zajímat váš vnitřek (obrazně myšleno). Vyrobíte obraz sebevědomé a nepřístupné osoby, která nemá zájem s kýmkoliv navazovat jakýkoliv kontakt.
A právě to funguje jako jednoduché maskování vaší vlastní sebenedůvěry, eventuálně neochoty s kýmkoliv mluvit.
Ne, nemaskovala jsem se záměrně, ale na koncert africké hudby se nehodí přijít ve střevíčkách. Nenapadlo by mě, že zářivě žluté tričko, hnědé kalhoty a hlavně pero ve vlasech bude mít tak silný účinek na mé okolí. Za indiánskou masku jsem se ale ráda schovala, nemít si v Pekárně půl hodiny čekání na hudbu s kým povídat je totiž dost nepříjemné, tudíž se maska z peří celkem hodila.
I samotný koncert jsem si asi užila víc, co je mi po pohledech cizích lidí - asi už je nikdy neuvidím. A tak mi nic nebrání důkladně si na bubny zavlnit, zaskákat a zablbnout, koneckonců, jsem přece Indiánka.