Čekatelka!

Patřím k elitě

Podařilo se! Po třech dnech učení se, vyrazila jsem na Starou osadu, abych naposledy s Rozrazilem odjela na Horní mlýn. Při čekání na autobus jsem potkala mé spolu-skoro-čekatele z Pardubic, takže mi po cestě nebylo smutno. Docela mě pobavil jeden civilista v autobuse. Když jsme vlezli do busu, začal vysvětlovat své spolucestující, že "tohle jsou určitě skauti" To jsme vážně tak snadno rozpoznatelní?
První večer nás čekaly konzultace a potom dvouhodinový písemný test. Zbytek večera se povídalo, zpívalo a spalo.
Větší zábava nastala v sobotu dopoledne. Oblékli jsme kroje a do šesti večer obcházeli instruktory, mluvili, resuscitovali, mluvili, potili se, mlčeli, mluvili a stresovali se. Čekáte, že jsme se hned po večeři dozvěděli výsledky? Tak to ani náhodou!
Vikki, Škuboš a panenka - miminko nám zahráli scénku o rodině, která za komunistů musela utéct přes hranice (byly použity i dělbuchy). Naším úkolem bylo pomoci dalším třem rodinám, kterým hrozilo zatčení. V praxi to vypadalo asi takto: Zima, tma les, kopec přímo dolů. Pod kopcem cesta plná pohraničníků se zbraněmi a baterkami. Úkol zřejmý - co nejrychleji se živí dostat do rakouského azylového tábora (Horní mlýn). Jedna cesta vedla přes most, druhá potokem. Přes les jsem se dostala, přes cestu a louku taky. A potok? Fakt, že měl asi tři stupně mě neodradil od toho, abych se vyzula, přebrodila a v limitu živá doběhla na mlýn.
Po dokončení hry (včas doběhli jen tři žijící včetně mě) jsme si opět oblékli kroje. V krbárně se topilo, všude byly svíčky a Šampus a zbytek instruktorů nám oznámili výsledky zkoušek. Celý rituál měl velice hutnou, slavnostní atmosféru, zkrátka, kdo nezažil, nepochopí.
Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se na čekatelky nechala Kamíkem a Šmudlou zlákat, těch čtrnáct dní (když to sečtu) na mě mělo až děsivě silný vliv. Alushka, která tehdy v březnu na Mlýn odjela, rozhodně není ta Alushka, která se v říjnu vrátila.