Sochařova premiéra

Nevím, jestli se mi tahle moje pofipovídka bude ještě ráno líbit, ale pokud chcete, můžete si ji přečíst.
Seděl v křesle a pozoroval je. Stály jedna vedle druhé, mezi nimi prosvítalo ranní slunce a tvořilo svatozář kolem jejich dokonalých tváří. Každá z nich k němu přišla divoká, zanedbaná, ale hlavně tvárná.
Moc dobře si vzpomínal na tu první. Přišla na konci podzimu. Ulepená od listí a bláta, vděčná za teplo a klid. Zaujala ho. I přes všechnu špínu a syrovost v ní viděl krásu a potenciál.
Tehdy ji vzal do náruče, něžně z ní umyl všechny stopy podzimu, osušil kapky vody z jejího těla a postavil ji naproti svému křeslu. Důkladně si ji prohlížel a ano, byla krásná.
Strávili spolu mnoho dní a nocí a on ji pomalu formoval. Mizely všechny hrubosti a nedostatky, začala vypadat kultivovaně, snad si to ani neuvědomovala. Byla s ním – on ji tvaroval. Byl s ní – ona ho fascinovala.
Jak ubíhal čas, stala se dokonalou – jemná, zářivá, elegantní. Stávala naproti jeho křeslu, každé ráno dopadaly na její tělo paprsky slunce. Vždy, když kolem ní procházel, zastavil se a spokojeně se kochal svým dílem. Ona už se ale neměnila. A časem mu její dokonalost zevšedněla.
V létě našel další – obrostlou plevelem s kůží spálenou od prudkého slunce. I o ni se začal starat a v zimě stanula po boku té první nová společnice.
Seděl v křesle a pozoroval je. Každá z nich bývala jiná, teď v nich nachází rysy podobnosti. Ne, už s nimi netráví tolik času, kolik by si zasloužily. Ale má je rád. Všechny stejně. Jenom té nové vždycky věnuje víc času a energie. Jsou jeho společnicemi, jeho zábavou, centrem jeho zájmu. Nikdy by se jich nedokázal zbavit.
Vstal z křesla, vzal do ruky dláto a začal formovat další kus dřeva.