Panenka

"A měla jsi někdy nějako panenku?"
"Měla,"
"A jak vypadala?"
"Takové plastové mimino v životní velikosti. Prostě dětská panenka na hraní,"
"To ale není panenka. Panenka je křehká, má roztomilou porcelánovou tvářičku a ručičky, zbytek je vycpaný třeba slámou a na sobě má složité krásné šaty,"

Pro mě je panenka ale stále věc, se kterou si hraju. A dělám si s ní, co chci. I když ji mám třeba ráda. A tak jsem napsala tohle dílko. Jmenuje se Lucinka.

Kolečka vozíku drncala o šedé kachličky.
„Mamí! Mamí! Podívej! Ta je ale hezká! Vidíš ty vlásky a očička? Mně se líbí! Koupíš mi ji? Prosím!“

Ale ne, nech mě být, maličká. Je mi tu dobře, nechce se mi pryč, víš?

„Vážně se ti líbí? Tak když máš zítra narozeniny, tak ti ji koupím,“

Blíží se ke mně velká ruka s dlouhými zářivě červenými nehty vonící drahým krémem na ruce. Chytne mě kolem pasu, prudký pohyb a už sedím vedle pomazánkového másla. Kovová mříž mě tlačí do zad. Kam mě sakra vezou? Doufám, že mají police ze dřeva, kov by mě vážně studil. Koneckonců, jsem výstavní kus, ne žádná hračka.

„Děkuju, a koupíš mi zmrzlinu?“

Svezu se po pohyblivém pásu, upocené vrásčité ruce mě položí na studený kov, chvilku si posedím mezi ředkvičkami a hermelínem, když v tom si mě vezme Ona. Malé jemné ručičky vonící čokoládou. Opatrně maličká, nepocuchej mi vlasy, víš kolik jim dalo práce je učesat?

Matka s dcerou odchází z obchodního domu. Přichází k modrému citroenu, děvčátko se zapne v autosedačce.

Říkala jsem, ať dáš na ty vlasy pozor! Co to děláš s mým drdolem? No, dobře, uznávám. Rozpuštěné vlasy vypadají taky dobře. Ale být tebou, ten růžový hřebínek vyhodím. Něco tak nevkusného jsem ještě neviděla.

Auto zastavuje u nového rodinného domu na okraji města. Zatímco maminka vytahuje tašky s nákupem, děvčátko utíká k domovním dveřím.

Aha, tak tady budu bydlet, no, snad to vevnitř vypadá stejně dobře jako venku.

„Víš, co? Jdi si hrát. Já mezitím udělám oběd,“

Maličká mě bere do náruče jako mimino. To snad ne! Copak jsem dítě? Vynáší mě po schodech nahoru. Asi do dětského pokoje.

„Tak a tady budeš bydlet,“

Pokoj plný panenek různého věku, všechny v dobrém stavu, ale vypadá to, že si s nimi hraje. Pár se tváří dost znuděně. Tak přece mám šanci na klidné místo na poličce. Třeba se jí brzo omrzím.

„Tak, a teď ti oblíknu nějaké nové šaty,“

Na to zapomeň, maličká! Můj model mi brát nebudeš. Ty šaty mi perfektně sedí, ušili je jen pro mě!
Odpor je marný. Děvčátko mě vysvlékne a já tu sedím přede všemi úplně nahá.

„Které by ti mohly slušet?“ děvčátko se prohrabuje v krabici s oblečky, „Hmm, zkusíme tyhle,“

No ne! Překvapuješ mě, maličká. Vypadá to, že mi budou sedět. Tak prosím, do toho! Oblékni mi je!

„Docela ti sluší, ale… není to ono,“

Další šaty leží na dětském stolečku. Děvčátko mi zkouší obléct miminkovské dupačky. Povede se, i když jsou mi těsné. Zbláznila se? Já přece nejsem žádné mimino!

„Takhle se mi líbíš,“ zašvitoří děvčátko a začne jí česat dva culíky.

Co mi to děláš s vlasy? Dva culíčky? Zkus cop, to by šlo, ne? Proč zrovna culíčky? No, tak, maličká, učeš mi můj drdol a vrať mi moje šaty. Posaď mě do poličky a obdivně na mě koukej. To by přece šlo, ne?

„Ano, moc ti to sluší, maličká! Líbíš se mi. Budu ti říkat Lucinka. A teď si budeme hrát,“