... a snad se na mě Faire nebude zlobit, že mu tu publikuju jeho básničky...
Jednoho krásného letního večera,
seděl jsem na louce o kámen opřen,
viděl jsem z nebe sestoupit anděla,
usmál se na mě, ač nejsem pokřťen.
Sednul si hned vedle, usmál se na mě,
noc krásně voněla sušeným senem.
Křesťan by nabídl nejspíš své rámě,
já jsem mu nabídl uzený s křenem.
Usmál se na mě a mé dary přijal,
oči mu zářily, jak se z nich radoval.
Však dřív než je snědl, a tím mě dojal,
poklekl, a pak se pokřižoval.
Vedli jsme debatu o válce, o míru,
o víře, o lásce, o nenávisti.
Svou řečí jsem anděla připravil o víru,
že alespoň někteří z nás jsou čistí.
Proč ve mě nevěříš? zeptal se mrzutě.
Proč neuctíváš Boha ani Krista?
Řek sem mu příteli, bohužel zklamu tě,
jsem pravověrný ateista.
Zvednul se ze země v nehraném smutku,
potom se ztratil, ďábel ví kám
a jenom kručení v mém prázdném žaludku,
dokazovalo, že nebyl jsem sám.
A tak jsem tenkrát večer potkal anděla,
a třeba jednou potkám i Krista.
A nebo Satana, mě to hlavu nedělá,
u mého stolu je vždycky dost místa.
Žádné komentáře:
Okomentovat