Po příjezdu do Opavy jsme se šli porozhlédnout po městě a hlavně najít otevřený obchod s potravinami. Nakonec jsme skončili v Tescu. Opava se ukázala být městem s krásně opraveným centrem plným fontán, soch (oslovil nás hlavně mravenečník), laviček a hezkých pouličních osvětlení.
Naše kroky směřovaly do minoritské zahrady, kde jsme se s panem Honzíkem měli setkat. Dorazil chvíli po nás a hned s hereckým umem předvedl jednu ze svých básní. Ano, tehdy byla jeho podobnost se Šedým patrná - hlavně v poezii a lásce k zrzkám. Tím to, aspoň pro mě, ale končilo. Alespoň co se vnitřního obsahu týče. Ale jejich podoba fyzická byla až zarážející. Stejné hnědé pronikavé oči, husté obočí, vychrtlá postava... Jinak se pan Honzík prostě lišil - asi nejvíc přístupem k životu, lidem kolem sebe. Ohromily mě jeho filosofické znalosti, to ano, ale není to člověk, kterého bych chtěla znát blíž nebo ho mít ráda. Nejspíš bych se pořád bála, jestli si neublíží, jestli se vrátí z dalšího feťáckého dýchánku, jak zvládne ten svůj bohémský prokletý život plný slovních hříček se slečnami, pitím, drogami, poezií, filosofií a dumání nad životem. A ani my jsme ho neohromily. Prý že jsme moc hodné a nudné. Ano, každý má vkus jinde. A jak mi potom řekl Šedý v Brně: "Já mám radši vás."
Než jsme se nadáli, odpoledne se přehouplo do večera. Snědli jsme sýry i olivy, vypili jsme víno a přišel čas přesunout se na Mariánské louky, které se nachází kousek od Opavy. Vlak nám samozřejmě ujel, takže jsme v debatách o všem možném i nemožném pokračovali na nádráží. Louky jsme našli bez větších problému a příjemně opilí jsme se uložili ke spánku.
Za svítání mě probudil Šedý s tím, že si potřebuje něco napsat. Až do devíti chodil s panem Honzíkem po louce a lese a vedli "filosofické debaty" či co.
S děvčaty jsme se probudily úplně svěží a spokojené, uvařily jsme si k snídani polévku a nestačiliy jsme se divit, protože pan Honzík byl promrzlý na kost (spal jen pod celtou) a brzy zase usnul a Šedému bylo zle, takže jen ležel a pospával. Tudíž jsme se šly vykoupat do nedaleké řeky a potom jsme si četly, česaly se a povídaly si. Historku s batohem tu vykládat nebudu, už takhle mám tenhle příspěvek moc dlouhý.
Neděle v Opavě se nakonec nesla ve znamení cesty domů autahování si z Šedého, kterého jsme podezíraly z přehrávané kocoviny. To jsme ale nevěděly, že mu nakonec našli lehkou salmonelu a že trvalo ještě týden, než se dal konečně dohromady.
Faktem ale je, že Opava je krásné město, do kterého se ráda zase vrátím, ani bych nemusela potkat pana Honzíka.
Naše kroky směřovaly do minoritské zahrady, kde jsme se s panem Honzíkem měli setkat. Dorazil chvíli po nás a hned s hereckým umem předvedl jednu ze svých básní. Ano, tehdy byla jeho podobnost se Šedým patrná - hlavně v poezii a lásce k zrzkám. Tím to, aspoň pro mě, ale končilo. Alespoň co se vnitřního obsahu týče. Ale jejich podoba fyzická byla až zarážející. Stejné hnědé pronikavé oči, husté obočí, vychrtlá postava... Jinak se pan Honzík prostě lišil - asi nejvíc přístupem k životu, lidem kolem sebe. Ohromily mě jeho filosofické znalosti, to ano, ale není to člověk, kterého bych chtěla znát blíž nebo ho mít ráda. Nejspíš bych se pořád bála, jestli si neublíží, jestli se vrátí z dalšího feťáckého dýchánku, jak zvládne ten svůj bohémský prokletý život plný slovních hříček se slečnami, pitím, drogami, poezií, filosofií a dumání nad životem. A ani my jsme ho neohromily. Prý že jsme moc hodné a nudné. Ano, každý má vkus jinde. A jak mi potom řekl Šedý v Brně: "Já mám radši vás."
Než jsme se nadáli, odpoledne se přehouplo do večera. Snědli jsme sýry i olivy, vypili jsme víno a přišel čas přesunout se na Mariánské louky, které se nachází kousek od Opavy. Vlak nám samozřejmě ujel, takže jsme v debatách o všem možném i nemožném pokračovali na nádráží. Louky jsme našli bez větších problému a příjemně opilí jsme se uložili ke spánku.
Za svítání mě probudil Šedý s tím, že si potřebuje něco napsat. Až do devíti chodil s panem Honzíkem po louce a lese a vedli "filosofické debaty" či co.
S děvčaty jsme se probudily úplně svěží a spokojené, uvařily jsme si k snídani polévku a nestačiliy jsme se divit, protože pan Honzík byl promrzlý na kost (spal jen pod celtou) a brzy zase usnul a Šedému bylo zle, takže jen ležel a pospával. Tudíž jsme se šly vykoupat do nedaleké řeky a potom jsme si četly, česaly se a povídaly si. Historku s batohem tu vykládat nebudu, už takhle mám tenhle příspěvek moc dlouhý.
Neděle v Opavě se nakonec nesla ve znamení cesty domů autahování si z Šedého, kterého jsme podezíraly z přehrávané kocoviny. To jsme ale nevěděly, že mu nakonec našli lehkou salmonelu a že trvalo ještě týden, než se dal konečně dohromady.
Faktem ale je, že Opava je krásné město, do kterého se ráda zase vrátím, ani bych nemusela potkat pana Honzíka.
Žádné komentáře:
Okomentovat