No, konečně!

Tahle slova se stala nejčastější reakcí mého okolí na změnu partnera (na kluka jsou oba moc staří, mí přátelé jsou oba dva, milenec je příliš jednostranně zaměřené slovo a manželství zase příliš silné). Ano, na jednu stranu to potěší, přece jen je to kladná reakce, na stranu druhou:

Vzpomenete si, jaká jsem byla před dvěma lety? Smutná z toho, že mě žádný nechce, zoufale nesebevědomá a spíš zakřiknutá. Už si nevzpomínáte, že? Já taky ne. A byl to sraz před dvěma lety, kdy si mě Schedar všiml. Jeho motivy už jsou vedlejší. 

Vzpomenete si, jak jste byly nadšené z toho, jak jsem rozkvetla? Jak jsem začala nosit sukně a sárí a jak jsem začala svítit? Už vám to přijde jako samozřejmost.

 

Je hrozně jednoduché si zčernobílit svět s tím, že Schedar mě trápil a Honzík mi nosí modré z nebe. Není to totiž pravda. S Šedým jsem zažila spoustu krásných chvil, u kterých ale žádná z vás nebyla. A jsou to nepřevypravitelné chvíle. Těch smutných nebylo málo, to nepopírám. Ale netrápil jen on mě. Trápila jsem i já jeho.

Ty proplakané noci mi teď vynahrazuje každý pohled do zrcadla a na fotku. Konečně se líbím sama sobě, konečně jsem prokoukla. Naučila jsem se tančit, naučila jsem se triky s kapesníčkem a spoustu jiných věcí, díky kterým jsem, jaká jsem. Ty dva roky, jakkoliv byly občas těžké, stály za to.

I to, že jsme se s Honzíkem potkali, jak jsme se potkali, to, jak to celé dopadlo a hlavně, jaké to je teď, je důsledek dvou let s člověkem, o kterém se momentálně mluví v souvislosti "no, konečně jsi od něj odešla". Není to fér. Pořád patří k nejdůležitějším lidem v mém životě a pokud se nic nezvrtne, tak jím zůstane. Což nic nemění na Honzíkově důležitosti pro mou osobu v současnosti, blízké minulosti a blízké budoucnosti.

Takže až vás bude svrbět pusa, vzpomeňte si na starou Alushku v otrhaných džínech a pletených ponožkách, a třeba se kousněte do jazyka.

...a nebojte, já vím, že to se mnou myslíte dobře ;-)