Býčí skála dvakrát za 48 hodin

Sněženky letos cestovaly s hobitem tam a zase zpátky. Cestu zpátky jsme zvládly během včerejška. Jestli si ale myslíte, že stačilo jenom naplánovat obyč výlet, tak jste na omylu. Musely jsme si totiž také vyzvednout podíl z pokladu, a ten byla třeba ukrýt. 

Správný poklad by měl být v truhle, a to ideálně schované truhle. Tu nám pro účely posledního výletu zapůjčila KaFecí maminka. Truhla byla uzamykatelná a taky správně těžká, i proto jsme se rozhodly, že do ní nic nedáme a sehrajeme scénku "jejda, máme špatný klíč". Tím dalším důvodem byl fakt, že součástí pokladu mají být nové stezky a cestičky, které ale budeme předávat na táboře. Ale abych to vzala hezky chronologicky:

Ve čtvrtek jsem truhlu i s se zlobřím pokladem donesla domů, naposledy se koukla do mapy a šla spát. V pátek ráno jsem společně s truhlou a Honzíkem vyrazila na trasu výletu Býčí skála. Po cestě jsme si vyzkoušeli všechny nepříjemnosti, které by mě potom mohly v sobotu potkat s dětmi (vystoupení na špatné vlakové zastávce, ztracení značky, setkání s komáry bez repelentu a podobně).
U Býčí skály jsme se rozhodli truhlu schovat. Vylezli jsme do nejvyšší části dna skály (pěkně to klouzalo), obalili ji igelitem a zahrabali listím a kameny. Nezbývalo, než doufat, že nám ji nikdo nesebere. Pro jistotu jsem na bednu přilepila nápis "tato truhla je majetkem družiny Sněženek, které pomohly zabít draka Šmaka. Kdo ji ukradne, bude mít smůlu a vylínají mu vousy. Tak praví Gandalf". Očividně to pomohlo. 

Cesta pokračovala dál po žluté značce a pod smrčky u jednoho památníku jsme zakopali (no, dobře, Honzík zakopal) poklad, který jsme v září našli u teď už zkamenělých zlobrů. V případě tohoto pokladu jsem se nebála zlodějů, ale mravenců, kteří by mohli sladký poklad zdolat.

Vrátili jsme se žízniví, hladoví a upocení, ale akce Poklad se zdařila.

Sobota:

Zase si ráno přivstat, zase vyrazit na nádraží, potkat Ferdu a šest Sněženek a zase sednout do vlaku do Adamova. Když se vedoucí Zlatého kvítku pohybovaly nadšeně po Masarykově ulici s imaginárními zbraněmi a uhýbaly odstřelovačům, naše holky představa vyhýbání se bojovníkům Bitvy pěti armád vůbec nenadchla. Ostatní etapovky ale probíhaly dobře, stejně jako koupání v Jedovnickém potoce. Objev truhly provázelo nadšení následované zklamáním z toho, že ji holky nemůžou otevřít. Návrhy na rozbití jsme s Ferdou odmítly. Dál už cesta nebyla tak veselá, protože jsme nesly bednu a čelily palbě dotazů "Kdy už půjdeme po rovince?" "Jak je to ještě daleko?" "Kolik je hodin?" "Vážně ten klíč nemáte?" Jediná Kšanda se usmívala a statečně capala dál.
Objev druhého pokladu, obzvlášť otevření krabičky provázelo nadšené "Jéééé!", následované rozdělováním sladkého, mravenci nedotčeného, pokladu. Potom jsme hrály všemožné hry a pomalu se přesouvaly na nádraží. Tam jsme dorazily o hodinu dřív, načež mi holky vyrazily dech rezolutním odmítnutím předčasného návratu z výletu s tím, že se jim tu líbí a budeme hrát hry. Paráda, ne?
Z obou dvou výletů mám fajn pocit, sice mě teď pěkně bolí nohy a jsem sežraná komáry, ale užívám si vědomí, že Honzík úspěšně aspiruje na skautského manžela (projevuje se to třeba nadšeným zahrabáváním pokladu), že se holkám poklad líbil a hlavně, že se jim nakonec nechtělo domů.
Příští týden nás čeká poslední družinová schůzka v této sestavě. Začíná se mě jímat nostalgie...

P.S. Fotky snad brzy budou