Čokoobalové postesknutí

Zbožňuji čokoládu. Je to prakticky jediná cukrovinka, kterou poslední dobou požívám. Ráda pojídám čokoládu-čokoládu, a ne čokoládu-kakaovou pochoutku. Ano, na tom zatím není nic postesknutí hodného. Kvalitní čokolády jsou plné obchody.
Zároveň mám ale takový recyklovací "zlozvyk". Naučila jsem celou rodinu třídit papír, sklo, PETky i hliník. A sama si ještě bokem třídím "svůj" papír. Staré písemky, papírový obal od čaje, hermelínu a podobně.
A blížíme se k pointě. Když jsem si nedávno koupila čokoládu Figaro, spotřebovala jsem ji s příjemným vědomím, že čokoláda skončí v mém žaludku, jeden obal se zrecykluje s papírem a druhý poputuje do hliníku. Proto jsem se předevčírem při otevření ledničky nestačila divit. Figaro začalo používat milkovské plastové obaly. Cynický čtenář jistě poznamená: "A co na tom?"
Všichni ví, že ropa je drahá a je jí málo. Všichni ví, že plastové obaly jako ty čokoládové recyklovat nejde (a jestli ano, tak nám smrtelníkům jsou tyto metody utajeny), a stejně se z papírovo-hliníkového obalu přechází na plast. Bohužel, nejsem schopná za tímto krokem vidět nic jiného, než snahu Figara napodobit Milku a nalákat si na "znovuuzaviratelný" obal více zákazníků.
Občas mě má naivita prostě překvapuje. Vždyť jde v životě přece o zisk, to že si huntujeme svět okolo zas takovou prioritu nemá...