neděle 21. září 2008

Čokoobalové postesknutí

Zbožňuji čokoládu. Je to prakticky jediná cukrovinka, kterou poslední dobou požívám. Ráda pojídám čokoládu-čokoládu, a ne čokoládu-kakaovou pochoutku. Ano, na tom zatím není nic postesknutí hodného. Kvalitní čokolády jsou plné obchody.
Zároveň mám ale takový recyklovací "zlozvyk". Naučila jsem celou rodinu třídit papír, sklo, PETky i hliník. A sama si ještě bokem třídím "svůj" papír. Staré písemky, papírový obal od čaje, hermelínu a podobně.
A blížíme se k pointě. Když jsem si nedávno koupila čokoládu Figaro, spotřebovala jsem ji s příjemným vědomím, že čokoláda skončí v mém žaludku, jeden obal se zrecykluje s papírem a druhý poputuje do hliníku. Proto jsem se předevčírem při otevření ledničky nestačila divit. Figaro začalo používat milkovské plastové obaly. Cynický čtenář jistě poznamená: "A co na tom?"
Všichni ví, že ropa je drahá a je jí málo. Všichni ví, že plastové obaly jako ty čokoládové recyklovat nejde (a jestli ano, tak nám smrtelníkům jsou tyto metody utajeny), a stejně se z papírovo-hliníkového obalu přechází na plast. Bohužel, nejsem schopná za tímto krokem vidět nic jiného, než snahu Figara napodobit Milku a nalákat si na "znovuuzaviratelný" obal více zákazníků.
Občas mě má naivita prostě překvapuje. Vždyť jde v životě přece o zisk, to že si huntujeme svět okolo zas takovou prioritu nemá...

2 komentáře:

barulka řekl(a)...

Já taky nevím, proč ty obaly vymysleli. Že se dá prý znovu jako načnout. Nejlepší ovšem je sníst ji na posezení, že?

Kamila řekl(a)...

Hlavně podle mě to do alobalu zabalíš líp!
A na tom snězení na posezení taky něco bude ;)